Hrady přechodného typu

19. května 2015 v 19:21 |  Dějny hradů a tvrzí
Příkladem starobylého feudálního sídla, které stojí na rozhraní raně středověkého hradiště a vrcholně středověkého hradu, jsou tzv. hrady přechodného typu, u nichž se prvky obou zminěných skupin vzájemně prolínají. Stejně jako hradiště je chrání valové opevnění. Val však nemá dřevěnou konstrukci, jeho těleso tvoří pouze násyp, na čelní straně zpevněný kamennou obezdívkou ( plentou ). Do valu jsou vestavěny obytné objekty, jejichž vnější stěna jej doplňuje, tento prvek již odpovídá středověkým hradům. Některá sídla tvoří náročnější variantu s věží , případně kaplí.
Známých hradů tohoto typu není zatím mnoho, méně než deset, a většina byla zjištěna archeologickým výzkumem teprve v posledních desetiletích. U objektů, které archeologové dosud nezkoumali, je jejich zařazení mezi hrady přechodného typu založeno na pouhém předpokladu. Šlo výhradně o sídla budovaná panovníky, která představovala jejich významné mocenské body. Vznikla v 1. polovině 13. století jako nejstarší a nejjednodušší základní typ královských hradů. Brzy je však zastínila jiná, progresivnější řešení, takže po polovině 13. století se již dále nestavěly. Je zajímavé, že na Moravě se stavby této skupiny prakticky vůbec nevyskytují. Z dosud zkoumavých hradů přechodného typu je nejstarší a nejrozsáhlejší Hlaváčov, který je zároveň také nejarchaičtější, takže se nejvíce podobá starým hradištím. Nachází se na zalesněné ostrožně, od západu obtékané Líšánským potokem, severně od Rakovníka. Byl vybudován na počátku 13. století a před vznikem Týřova, později Křivoklátu, byl správním centrem Rakovnicka a přemyslovského loveckého hvozdu. Tvořila jej dvě předhradí a dvoudílný vnitřní hrad, obklopený hlubokým příkopem a mohutným valem. Hrad zanikl po polovině 13. století požárem a nebyl obnoven. Svou rolí v tom jistě sehrál i zdejší nestabilní terén, tvořený terciérními písky, který by mohl stěží nést masivní zděné konstrukce. Zakladatelé hradu proto museli použít průkopnickou technologii: při budování valu na sebe vršili jednotlivé vrstvy písku, které prolévali řídkou maltou. Na korunu takto zpevněného tělesa, které si dodnes uchovalo impozantní rozměry, pak postavili zídku. Stavební materiál ( opuku ) pro tyto účely, ale i pro další zděné stavby v areálu, museli dovézt, protože v okolí se žádný zdroj stavebního kamene nevyskytuje. To byl také důvod, proč po zániku hradu lidé kámen z bývalých staveb pečlivě vybrali a využili na stavbu domů, hradiště tím těžce poškodili. Žádné písemné doklady o hradu neexistují, není známo ani jeho jméno. Název Hlavačov získala lokalita až ve 14. století podle mlynáře, který měl pod hradem mlýn. Východně od Kožlan v severním Plzeňsku, na výšině nad soutokem Javornice a Hradeckého potoka, se dochovaly výrazné terénní pozůstatky hradu Angerbach. Jméno je schodné s německým názvem hradu Týřova. Z toho je možné odvodit, že hrad patřil k jeho zboží a tvořil s ním hradní dvojici, plnil zřejmě funkci hradu loveckého. ( Podobné hradní dvojice byly v přemyslovském loveckém hvozdu běžné ). Ani o Angerbachu nejsou žádné písemné zprávy. Jeho zakladatelem byl pravděpodobně Václav I. kolem poloviny 13. století, což potvrdil archeologický výzkum v roce 1975. Hrad byl opuštěn během 1. poloviny 14. století, protože typově zastaral. Býval rozdělen do dvou částí, opevněných příkopy a valy s palisádani. V přední části, která plnila funkci předhradí, stála hlavně velká, do skály zasekaná zemnice, doplněná kamenou zdí budovanou bez malty, její odkrytá část je patrná dodnes. V zadní části, za dalším hlubokým příkopem, přes který kdysi vedl dřevěný most, stával obdélný palác z hrázděného zdiva, zabudovaný do obvodového valu zpevněného kamennou plentou. Hrad udivuje mohutným, dodnes dobře zachovaným valovým opevněním. Jak zjistili archeologové, byl hradem přechodného typu původně i západočeský Tachov, vybudovaný v 1. polovině 13. století na starším hradišti knížete Soběslava jako významný pohraniční opěrný bod. Přestože jeho nejstarší stavební fázi zcela překryly pozdější přestavby, podařilo se určit, že měl zhruba okrouhlý půdorys a chránil ho sypaný val, do něhož byla v zadní části vestavěna asi obytná věž se čtyřbokým spodkem a okrouhlou horní částí, okrouhlý byl i celý vnitřní prostor. Ve 14. století získal hrad kamennou čelní hradbu se dvěma čtverhrannými věžemi a byl zapojen do městského opevnění. Později se stal zámkem, většina středověkých objektů byla zbořena za klasicistní přestavby koncem 18. století.
Na výrazném zalesněném ostrohu, vybíhajícím z vrchu Kravař mezi hrady Rýzmberk a Nový Herštejn nedaleko vsi Podzámčí u Kdyně na Domažlicku, se dochovaly pozoruhodné pozůstatky hradu neznámého jména, dnes nazývaného Příkopy či Starý Rýzmberk. Dodnes impozantní sídlo zhruba oválného tvaru bylo obtočeno mohutnými trojtými příkopy a valy. V jižní části areálu mezi druhým a třetím příkopem se nacházelo ploché předhradí. Třetí příkop pak obklopuje vlastní jádro, po obvodu vymezené sypaným valem. Nálezy získané povrchovým sběrem datují Příkopy do 1. poloviny 13. století Mohly být tedy hradem přechodného typu, snad na místě staršího hradiště, který sloužil jako strážní místo při německé hranici. Podle názoru některých historiků ( Z. Procházka ) mohlo jít o předchůdce hradu Rýzmberka, v tom případě by se jednalo o jeden z nejstarších šlechtických hradů v zemi.
Podobný vzhled má také blízký Ruchomperk ( Rauchemberg, Kouřim ), který zaujal vrchol kopce Velký Kouřim ( 641 m n. m. ) nad vsí Černíkov. Byl plošně větší než Příkopy, opevnění však tvořil pouze jeden hluboký příkop s valem, který hrad chránil ze všech stran kromě východní, kde byl strmý skalnatý sráz. Opevněný prostor měl zhruba obdélníkový tvar se zakulacenými rohy a byl příčným příkopem rozdělen do dvou částí, není jisté, která z nich měla dominantní postavení. V severní se dochoval relikt topeniště, místy vystupují nepatrné stopy zdí. Podle archeologických nálezů pochází hrad Ruchomperk již z přelomu 12. a 13. století a zanikl o půl století později. S velkou pravděpodobností šlo o královský opěrný bod, vybudovaný snad za Přemysla Otakara I. Názor, že by stavebníkem mohl být Přemyslův komoří Černín z rodu Drslaviců, jehož vyhnání ze země se zhruba schoduje se zánikem sídla, není vzhledem k době vzniku reálný.
Opožděnou parafrází na královské hrady přechodného typu byl hrad Budětice nad stejnojmennou obcí na Horažďovicku, dnes známější pod jménem Džbán. Jeho stavebníky byli ve 2. polovině 13. století páni z Budětic, kterí jej však po získání blízkého Rabí ještě kolem roku 1300 opustili. Byl ze tří stran obklopen příkopem, nad kterým na severním okraji vystupovala okrouhlá věž, z níž se dochovala spodní část. K ní se připojoval obdélý palác, stojící mimo obvodové opevnění. Ostatní stavby včetně ohrazení byly zhřejmě dřevěné.
 

Ohrada

17. května 2015 v 15:21 |  Doporučené výlety
Zámek Ohrada byl postaven v letech 1708 - 1713 v barokním slohu podle projektu architekta P. I. Bayera pro knížete Schwarzenberga. Budova v rozsáhlé oboře od počátku nebyla určena k obývání, nýbrž jen k příležitosnému pobytu při honech a loveckých slavnostech. Již v roce 1842 bylo v zámku zřízeno lesnicko - lovecké muzeum. V sousedství je také malá zoologická zahrada.



Hluboká nad Vltavou

20. srpna 2014 v 11:50 |  Doporučené výlety
Už ve 13. století zde stál královský hrad Frohmburg, který pozdější vlastníci přestavěli na renesanční zámek. V přestavbách pokračovali i Schwarzenbergové, kteří Hlubokou získali v roce 1661 a dali jí barokní vzhled. Ve druhé polovině 19. století byl zámek, na přání kněžny Eleonory, z velké části zbořen a vídeňský architekt František Beer a později F. D. Deworetzky jej přestavěli na velkolepé knížecí sídlo o 141 místnostech ve stylu módní anglické novogotiky. Stejně velkolepé jsou i interiéry s cenným mobiliářem a sbírkami.





 


Romantismus a Nová doba

3. července 2014 v 14:53 |  Dějny hradů a tvrzí
Vývoj českých hradů jsme opustili na počátku renesance, kdy se strohé středověké stavby pevnostního charakteru přežily a byly postupně nahrazeny novým typem objektů - zámky. Hrady tím však definitivně a jednou pro vždy ze scény nemizí - doba středověké architektury jako vzoru znovu na čas ožívá v 19. století, kdy výrazně ovlivňuje nejen vzhled nově vznikajících panských sídel, ale i přestavby původních gotických objektů.
Devatenácté století je svým způsobem obdobím slohové bezradnosti, v němž se - na rozdíl od předchozích staletí - nezrodil žádný nový specifický stavební sloh. V jeho první polovině se ještě ve značné míře uplstňuje klasicismus, který se postupným vývojem odpoutal od původního klasicismu barokního a vyvinul se do samostatné podoby, která hledá inspiraci ve slohově čistých liniích antické architektůry, vrchol jeho vývoje představuje v českých zemích empír. Jako protiklad "rozumového" klasicismu a jeho střídmých linií začíná do architektury postupně pronikat i romantismus ( později historismus ), který průčelím staveb opět vrací členitost a bohatý dekor.
Na fasádách se uplatňuje gotické tvarosloví, především různé věže a věžičky, cimbuří, arkýře, rizality, hrotité portály bran, dveří i oken atd, stavby však postrádají to nejdůležitější - totiž gotického ducha.
Jde o jakési romantické ohlédnutí do minulosti, které však respektuje veškeré požadavky na komfort a pohodlí 19. století. Jedním z důvodů vzniku romantismu byla snaha některých šlechtických rodů o zviditelnění a zdůraznění svého starobylého původu a oprávněnosti bývalých výsad, o něž je soudobá společnost připravila. Vymezovali se tak vůči nové vrstvě zbohatlíků, kterou produkovalo tehdejší období raného kapitalismu a která vytlačovala rodovou šlechtu z tradičních pozic. V mnoha případech však prováděli romantické přestavby pánských sídel právě zbohatlí novošlehtici, rekturující se z podnikatelských kruhů, kteří se tak chtěli vyrovnat staré rodové šlechtě. Alespoň symbolický návrat do středověku byl zároveň i oslavou jeho rytířských ctností, jak o nich psal ve svých tehdy velmi oblíbených románech skotský romantický spisovatel Walter Scott. ( Ostravě, z podobných důvodů si v Čechách a na Moravě dávali již v 18. století přestavovat své kláštery a kostely ve stylu barokní gotiky představitelé nejstarších církevních řádů, aby tím dávali najevo svůj středověký původ, a odlišili se tak od značně rozpínavých, podstatně mladších řeholí ).
Hlavním zdrojem inspirace autorů romantických sídel byla především anglická ( tudorovská ) gotika, v menší míře pak gotika francouzská. Do českých zamí, stejně jako do celého Rakouska, pronikal tento trend se značným zpožděním a velmi pozvolna. Zpočátku byl chápán jen jako sice zajímavý, ale převzatý módní styl, spíše jen výstřelek, který obtížně hledal uplatnění. Pevné kořeny zde zapustil až kolem poloviny 19. století a postupně byl vystřídán méně romantickým, o to víc však "vědeckým a odborným" historismem. Romantické novogotické objekty vznikaly jako novostavby, tedy na "zelené louce", ale zároveň - a to je z zhlediska této knihy mnohem důležitější - i úpravami a přestavbami původních gotických hradů a zvrzí. K nejstarším projevům toho slohu patřily drobné stavby, budované jako doplněk anglických ( přírodně krajinářských ) parků. Mívaly podobu různých rádoby středověce vyhlížejících věží ( Cibulka v Praze - Košířích, Čechy pod Kosířem, Krásný Dvůr ), umělých zříceniín ( Janův hrad v Lednici, Prašivice u Nalžovských Hor ), bran ( Vlašim ), umělých jeskyní kombinovaných se zříceninami ( Veltrusy, Cibulka v Praze - Košířích, Letohrad, Lednický park ), gotických chrámků ( Krásný dvůr, Lednicko - valtický areál. ) apod.
Za nejstarší projev romantismu v naší architektůře však bývá považován lovecký zámeček Janův hrad, vystavěný v letech 1807 - 10 v podobě umělé zříceniny při okraji Lednicko - valtického areálu. Zhruba ze stejné doby ( 1805 - 11 ) pochází i novogotický Místodržitelský letohrádek v Královské oboře v Praze - Budenči. Na rozdíl od Janova hradu nevznikl jako nový objekt, jde o romantickou přestavbu bývalého loveckého hrádku českých králů. K nejpozoruhodnějším a slohově nejčistším romantickým stavbám u nás patří Hrádek u Nechanic ( 1840 - 55 ), jehož dispozice věrně napodobuje tradiční rozložení anglického šlechtického domu. Do této knihy vlastně nepatří, protože se jedná rovněž o novostavbu jednu z mála v tehdejších Čechách, které nepředcházelo žádné starší sídlo. ( Proto podrobněji nepopisujeme ani nejznámnější romantický objekt na Moravě - lichtenštejnskou Lednici, která rovněž nevznikla přestavbou středověkého hradu, ale barokního zámku ). Také romantický vzhled, který v letech 1839 - 71 získal zámek v Hluboké nad Vltavou, měl svou předlohu v anglické tudorovské ( windsorské ) gotice, historie objektu však sahá hluboko do středověku, v jeho zdivu se dodnes uchovalo jádro gotického hradu. Stejné je možné konstatovat i o dnešním zámku Nový Světlov nad moravskými Bojkovicemi, přebudovaném v tudorovské gotice v letech 1846 - 56 z mohutně opevněného pozdně gotického hradu. I bývalý hrad v Letovicích získal dnešní vzhled při romantické úpravě v letech 1830 - 39. Pozdně gotický hrad zůstal zčásti zachován rovněž v areálu zámku Žleby, který svou až pohádkovou podobu s okouhlými věžemi získal při romantické novogotické přestavbě Auersperků v letech 1849 - 68, provedené rovněž podle anglických vzorů.
V letech 1849 - 1860 byl architektem Bernardem Grueberem romanticky upraven hrad Orlík ( nad Vltavou ) a roku 1859 Hrubá skála. Po požáru v roce 1860 se romantické přestavby dočkala také vodní tvrz v Českém Rudolci, přezdívaná Malá Hluboká, roce 1859 hrad ve Vrchotových Janovicích, v letech 1856 - 58 bývalý hrad, později zámek v Chýších. Romantickými novogotickými opravami a dostavbami prošly také některé zříceniny hradů a tvrzí, např. Valdštejn, Zavlekov, Březina, Střekov, později Hrádek u Úštěku, na přelomu 19. a 20. století i Rychleby.
Pro druhou polovinu 19. století je charakteristické využívání tzv. historizujících slohů ( pseudoslohů ). Jejich tvůrci vyšli z architektury romantismu, ve své snaze o příblížení se středověkým ( a dalším ) slohům však došli ještě dál. Pokoušeli se co nejvěrněji napodobovat originální historické slohové prvky, vznikla i jakási "vědecká novogotika", která přísně dbala na dodržování správného tvarosloví ( směr zvaný purismus ). V tomto duchu byl zásadně přestavěn například hrad Bouzov, který je sice historicky věrohodný, ale našemu prostředí a tradici domácí gotiky přece jen poněkud cizí, částečně to platí také o přestavbě Kokořína. Zajímavou novogotickou stavbu představuje Červený zámek v Hradci nad Moravicí. Ve jménu purismu se středověké památky zbavovaly všech novějších - často i umělecky kvalitních - doplňků. Snaha o historickou pravdivost, postavená mnohdy na chabých znalostech středověké architektury, však mnohdy vedla až k absurditám, když puristé dokonce odstraňovali některé pvodní gotické prvky, protože se jim zdály málo "gotické", a nahrazovali je novými, "čistšími". Stavby tak dostaly podobu, jakou ve skutečnosti nikdy dřív neměly a u méně znalých návštěvníků tak mohou o středověké architektuře vzbuzovat falešnou představu. To platí například o nepříliš šťastných přestavbách Karlštejna, Vlašského dvora v Kutné Hoře, Konopiště, Budyně nad Ohří aj. Naopak mezi vcelku kvalitní, upřímnou snahou vedené zásahy patří Jurkovičova rekonstrukce bývalého hradu v Novém Městě nad Metují či Kotěrova přestavba Červeného Hrádku u Sedlčan.
V historizující architektuře, která se uplatnila při přestavbách českých, moravských i slezských hradů, převažovala pseudogotika, méně časté bylo využití pseudorenesance ( Nový Stránov, Průhonice, Červená Lhota ). Tam, kde autor využil na jedné fasádě prvky dvou či více architektonických slohů najednou, hovoříme o eklektismu. O tom, že ani v dějinách našich hradů nelze nic považovat za definitivní, svědčí i příklad hradu v Červeném Újezdu, nejmladšího v České republice, vybudovaného jako historizující novostavba teprve v letech 2001 - 02.

Denivka

9. června 2014 v 17:15 |  Zahrada

Nad velkými chomáči podlouhlých listů se v době květu vždy na jeden den rozevírají hvězdice liliovitých květů. Ale další den se objeví další květy a tak to pokračuje několik týdnů.

Květy: V - VIII, bělavé, žluté, oranžové, růžové, červené, levandulové, hnědé, dočerna i dvoubarevné.

Péče: Za sucha zalévat, zjara hnojit ( kompostem ), zvadlé květy odstraňovat.

Tip: Existuje nepřeberné množství odrůd nejrůznějších barev, řada z nich příjemně voní.



Renesance

31. května 2014 v 16:42 |  Dějny hradů a tvrzí
Zhruba v polovině 16. století definitivně končí éra středověkých hradů v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, jejíž hlavní fáze trvala více než 300 let. V pozici panského sídla je postupně střídá nový stavební typ - zámek.
Hlavním důvodem k této výměně byla skutečnost, že hrad - i přes veškeré snahy majitelů, vtělené do mnoha finančně nákladných přestaveb - ztratil vojenský význam, protože jeho opevnění, byť sebedokonalejší, nedokázalo držet krok s rozvojem válečné techniky a odolávat především dostřelu a účinnosti těžkých palných zbraní. Důvodů, které vedly k zániku hradů, bylo ale víc. Patřila k nim poloha, zcela podřízená vojenské funkci, tedy vrcholy kopců, ostrohy, skály a další exponovaná stanoviště, obtížně dostupná, s komplikovanými možnostmi zásobování. Stísněné obytné prostory, z bezpečnostních důvodů osvětlené pouze malými okny, obtížně vytopitelné, a tedy temné a chladné, nenabízely pro každodení život příliš vhodné podmínky. Malá plocha staveniště navíc většinou neumožňovala další rozšiřování objektů směrem k většímu pohodlí a okázalosti, ale ani potřebnému hospodářskému zázemí. K zeslabení pevnostního významu hradů přispělo i hnutí za zemský mír ( Landfríd ), které se u nás ( s nevelkým úspěchem ) objevovalo již v době vlády Václava IV. i během husitských válek. Jeho smyslem bylo řešit spory - většinou územní - mezi pány nikoli vojenskou silou, ústící do loupeživého rytířství, ale pokojnou cestou bez násilností. Tzv. věčný mír, platný pro všechny stavy Svaté říše římské, se podařilo nastolit teprve roku 1495 císaři Maxmiliánovi I. Zapovídal jakékoli nepřátelství uvnitř říše a to pod hrozbou vysokých pokut. Na jeho dodržování dbal říšský komorní soud spolu s podřízenými krajskými hejtmany. V českých zemích se landfrídy sdružovaly na úrovni krajů a v jejich čele stáli rovněž hejtmani. Hrady postupně přestaly sloužit i jako základna malých ozbrojených šlechtických družin. Jejich úlohu přebrala mnohem početnější vojska najatých žoldnéřů, které prostorově stísněné hrady již nedokázaly pojmout.
Tuto funkci časem přebrala prosperující města, jejichž rostoucí vliv oslabil pozici hradů, později také ryze vojenské pevnosti. Městská opevnění, disponující dostatečným místem pro budování moderních valových prvků, lépe odolávajících dělostřelbě, se ukázala být účinnější a přizpůsobivější než opevnění hradní. Za třicetileté války plnila právě města funkci strategickynekvýznamnějších vojenských bodů.
Mnoho hradů tak bylo postupně opuštěno, protože majitelé neměli na jejich nákladnou údržbu dostatek financí. Platilo to především o drobných opevněných sídlech, stojícíhc na pomezí hradů a tvrzí - hrádcích, jejichž majitelé, většinou z řad nižší šlechty, je ponechávali jejich osudu a odcházeli do služeb vyšší šlechty, ke službě u vojska nebo do úřadů. Jiné hrady ztratily rezidenční funkci, protože jejich vlastníci dali z výše uvedených důvodů přednost pohodlnějšímu bydlení na zámcích. To se týkalo hlavně bohatších pánů, kterým rozlehlá panství s prosperujícím hospodářstvím zajišťovala dostatek finančních prostředků. Ani nově budované renesanční zámky nepostrádaly četné pevnostní prvky, které se ve vnějším vzhledu projevovaly mimo jiné nárožními věžemi, věžicemi či rondely, vyzděnými okružními příkopy apod. S opevněním hradů se ale srovnávat nedaly. Mohly sice úspěšně odolat náporu vzbouřených špatně vyzbrojených poddaných nebo menšímu oddílu loupeživé soldatesky, ale pravidelné armádě se bránit nemohly. pro vážný boj nebyly stavěny a proti střelbě z děl neměly šanci.
Přerod hradu v zámek byl poměrně dlouhý a pozvolný proces, který započal již v pozdním středověku, u nás vlastně již ve 2. polovině 14. století. Předzvěstí budoucích zámků byly některé královské, ale i šlechtické stavby v době vlády Karla IV. a Václava IV., u nichž byl patrný důraz na pohodlné a reprezitativní bydlení na úkor funkce pevnostní. Tyto tendence výrazně přerušily husitské a další války v 15. století, které v českých zemích nástup zámků oproti některým našim sousedům ( Rakousko, Uhry ) značně opozdily. Zámky se výrazně přihlásily o slovo znovu až s nástupem renesance na konci 15. a v 16. století.
Zdaleka ne všechny hrady a tvrze však zústaly opuštěny a změnily se na zříceniny. Objekty, které byly dopravně dobře dostupné a u nichž terénní situace umožnila jejich rozšíření, stejně jako ty, které zůstaly středisky panství, byly často přestavěny, což bylo podstatně levnější než budování nových sídel na "zelené louce". Výhodnější postavení měly přitom hrady stojící ve městech a dalších hospodářských centrech. Jako vhodné se jevily pravidelné dispozice, které odpovídaly požadavkům renesančních architektů. Roli hrála často i tradice, která objekt spojovala s historií šlechtického rodu.
Základem pro mnohé zámky se staly tvrze umístěné na snadněji dostupných místech ve vsích a městečkách a doplněné o nezbytné hospodářské zázení. Ani poloha hradů na kopcích nemusela být vždy na škodu - vždyť dominatní postavení panského sídla, zdaleka viditelného a naopak umožňujícího daleký výhled, mohlo mít své výhody.
V některých případech byl hrad z větší části zbořen a nahrazen novým zámkem, případně byl přestavěn tak, že na první pohled už nic jeho středověké jádro nepřipomíná. Jinde stávaly po jistou dobu starší hrad i nový zámek vedle sebe anebo zámek vznikl na místě předhradí. Řada hradů sice přežila a byla i nadále udržovaná, ale jako rezidenční sídlo již nesloužila; přeměnila se na hospodářské objekty, v lepším případě na objekty provozní a správní.
Existovaly však hrady, které nebyly ani opuštěny, ani přestavěny na zámek, ale ještě koncem 16. a po celé 17. století byly dále opevňovány a doplňovány o moderní pevnostní prvky, například bastiony, dělové bašty, bateriové věže, barbakány aj. Platilo to především o Moravě, která byla mnohem víc než Čechy ohrožena opakujícími se tureckými nájezdy ( Sovinec, Mírov, Helfštejn, Hukvaldy, Brumov, Plumlov ).
V Čechách znamenala naprostý konec vojenské hodnoty i těch nejdokonaleji opevněných hradů třicetiletá válka, která definitivně poslala středověký hrad jako funkční objekt do propadliště dějin.

Dominatní vlci ve smečce

4. května 2014 v 20:41 |  Divy přírody
Ve vlčí smečce mají mláďata výhradně jen samec a samice označovaní jako "alfa". Zbytek smečky ( již výjimečně může tvořit i 30 až 40, ale častěji jen šest či sedum vlků ) podporuje dominatní pár, pomáhá rodičům vychovávat a chránit vlčata.
Smečka společně putuje a loví - velikost jejího teritoria závisí na dostupnosti potravy; má-li například desetičlenná vlčí smečka na Alijašce sehnat dostatek potravy, potřebuje k tomu území o rozloze zhruba 12 000 km2.
Každý vlk si je vědom svého postavení ve smečce a všichni se bez výjimky podřizují dominatnímu páru. Hierarchii ve smečce výborně udržují "gesta" - například poloha uší a ocasu. Starší vlci však vždy bojují o co nejvyšší postavení na žebříčku, a někdy se dokonce alfa páru vzepřou.


Muchomůrka červená ( jedovatá )

14. února 2014 v 15:27 |  Houby
Klobouk: má v průměru 5 - 15 cm, v mládí je kulovitý, později sklenutý až plochý, zářivě šarlatově červený nebo živě oranžový, po roztrhání plachetky pokrytý vyššími bílými nebo zažloutlými struby, za sucha lesklý, za vlhka lepkavý.
Závoj: je blanitý, bílý.
Prsten: vyvinutý, bílý, hladký.
Lupeny: jsou husté, bílé nebo nažloutlé, volné.
Třeň: je válcovitý, bílý nebo slabě nažloutlý, hladký nebo vločkatý až hrubě šupinatý, v dospělosti rourkovitě dutý, dole rozšířený v kulovitou nebo mírně kuželovitou hlízu s několika řadami bradavek.
Dužina: je bílá, podpokožkou klobouku žlutooranžová, neměnná, bez chuti a vůně.
Roste: hojně v červenci až říjnu v listnatých, smíšených a především jehličnatých lesích, někdy společně s hřiby.
Je jedovatá. Hlavní jedovatou látkou je tzv. mykoatropin, obsah muskarinu je poměrně malý. Mykoatropinová otrava se projeví do dvou hodin a působí poruchy vědomí, postižení centrálního nervového systému a vyvolává halucinace. Otrava často probíhá jako opojení alkoholem, ale protože tato muchomůrka obsahuje další, dosud neznámé látky, narušující zdraví a ve vzácných případech vedoucí až ke smrtelné otravě, je nutno před požíváním i ochutnáváním varovat.
Možnost záměny je celkem vyloučena, protože jde o houbu všeobecně známou.


Volání minulosti

12. prosince 2013 v 17:43 | Anežka |  Knihy

Volání minulosti

Barbara Woodová

Román Volání minulosti mé oblíbené autorky Barbary Woodové čtenáře zavede do starého anglického panství rodu Pembertnů.
Hlavní hrdinka Leyla Pembertnová po smrti své matky se znovu vrací ke své rodině na anglické panství. Vrací se ke svým příbuzným, se kterými žila do doby než na panství tragicky zemřel její otec a bratr. Matka po této strašlivé události spěšně s Leylou odjela do Londýna a se svými příbuznými se nestýkaly. Matka nikdy Leyle neprozradila co se vlastně před mnoha lety stalo a proč její otec a bratr zemřel.
Když Leyla přijela na Pembertn byla přivítána velmi vlažně. Rodina se sice každý den formálně scházela při stolování, ale prakticky spolu nemluvili, každý brzy odcházel do svých komnat. O minulosti se nikdo s Leylou nechtěl bavit a tak se pouze domýšlela, co se tenkrát stalo. Nad rodem viselo jakési prokletí dětičného šílenství, které způsoboval rychle rostoucí nádor v hlavě. Údajně stejným způsobem zemřel její otec i bratr.
Leyle prozradila toto tajemství babička, stará dáma, která vlastnila celé panství.
Za nějaký čas se začaly projevovat příznaky nemoci u Leyna strýce Henryho. Propadal depresím, zvyšovaly se u něj úporné bolesti hlavy. Leyla slýchávala v noci jeho zoufalý nářek. Strýc za několik týdnů umírá. Leyla se začala obávat o život svůj i dalších příbuzných. Žádala o důkladné vyšetření v nemocnici moderními diagnostickými metodami, ale babička nic takového nedovolila a svěřila veškeré léčení stařičkému rodinnému lékaři.
S jediným člověkem se kterým mohla mluvit o svých obavách byl její bratranec Colin. Colin byl ustanoven výhradním dědicem panství, přestože nebyl rodem Pembertn. Leyla společně s Colinem začali více sledovat dění v domě. Babička ,všem členům rodiny, každý den podávala preventivně lék k zabránění propuknutí dědičné nemoci. U Leyli se však přesto začaly projevovat příznaky nemoci. Leyla navštívila tajně rodinného lékaře, který udělal rozbor záhadného léku. Zjistilo se, že tento lék vyvolává všechny obtíže a je vlastně jedem, který působí na všechny členy rodiny. Leyla společně s Colinem začali postupně rozplétat rodinnou záhadu.
Babička z obavy, že všichni členové rodiny budou trpět stejnou nemocí, jako její zesnulý manžel, postupně začala odstraňovat všechny dětice panství. Donutila svého nemocného muže ustanovit jediným dědicem Colina, který na panství přišel se svou matkou, která se na panství přivdala.
Leyla s Colinem veřejně babičku obvinili. Velká tragedie vyšla najevo. Nikdo další netrpěl dědičnou nemocí, jak se babička domnívala a zbytečně zabila své nejbližší, které tak milovala. Zoufalá a opuštěná umírá . Leyla s Colinem zůstává na panství a konečně snad nastanou šťastné dny pro všechny Pembertny.


Pozdní gotika

16. listopadu 2013 v 15:04 |  Dějny hradů a tvrzí
Porážkou radikálních táboritů a sirotků v bitvě u Lipan a následným smířením umírněné kališnické šlechty a měst s králem Zikmundem husitské války oficiálně skončily, kýžený klid však nenastal. I nadále pokračovala nejednota mezi stranou katolíků a podobojí, která se po Zikmundově smrti projevila i pozdílnými názory na to, kdo by měl usednout na uprázdněný český trůn. Když sněm po nečekané smrti mladého panovníka Ladislava Pohrobka zvolil v roce 1458 za českého krále představitele domácí šlechty, umírněného kališníka Jiřího z Poděbrad, zvedli proti němu nejmocnější katoličtí páni, sjednocení v jednotě zelenohorské, domácí válku. Hrady odbojníků pak byly královským vojskem postupně obleženy, většinou i dobyty a pobořeny. Proti Poděbradovi vystoupil také jeho bývalý zeť, ctižádostivý uherský král Matiáš Korvín, který se - v touze po moci a slávě - postavil do čela křížové výpravy, vyhlášené v roce 1466 papežem. Nastalá válka neskončila Jiřího smrti ( 1471 ), ale pokračovala i za jeho nástupce Vladislava Jagellonského až do uzavření míru roku 1478. Matyáš tehdy ovládl většinu Moravy a v bojích s přívrženci krále Jiřího jeho vojska dobyla a zničila značné množství moravských hradů.
Husitské války odkryly v plné nahotě nedostatky hradů v Čechách a na Moravě, především vzhledem k palným zbraním. Proto i po jejich skončení byla hlavním úkolem snaha o zvyšování bezpečnosti, úsilí držet krok s rozvojem dobývací techniky. Budoucnost však ukázala, že šlo o marný boj, v němž útočné prostředky byly vždy o krok před defenzivou.
Obrana proti katastrofálním účinkům dělostřelby se ubírala dvěma směry. První - pasivní - se zaměřila na výstavbu stále mohutnějších a odolnějších opevnění a na budování různých překážek, jejichž hmota by jako štít chránila před střelbou z děl obytné jádro hradu. Šlo především o štítové zdi a sypané zemní valy, případně věže. Štítové zdi se výjimečně objevovaly již ve 13. a 14. století, širšího uplatnění však nabyly až 15. stolení. Stejnou funkci plnily také mohutné zemní valy ( Pravda ), někde z vnější strany obezděné a doplněné o bašty ( Klenová ), stejně jako věžovité fortifikační stavby těsně před šíjovým příkopem ( Velhartice, Drahotuše, Děvičky ). Jinou cestu znamenala aktivní obrana, která se nesnažila proti střelbě z děl jen bránit, ale využívala těžkých palných zbraní, zabudovaných do hradního opevnění, k odvetnému úderu proti útočníkům. K tomuto účelu se budovalo druhé - vnější - opevnění, které doplňovaly pravidelně rozmístěné dělové bašty ( většinou poloválcové či podkovovité ), umožňující střelbu boční podél hradby i křížovou do prostoru předpolí. Nejkvalitnější opevnění tohoto typu dostaly v 70. a 80. letech 15. stoletíHelfenburk u Bavorova, Svojanov, Oheb, Nový hrad u Kopřivné, Cornštejn, Boskovice, Cimburk u Koryčan, Helfštejn a také Krupka, kde se prvky aktivní dělostřelecké obrany kombinovaly se štítovou zdí. Na Hartenštejnu, Doubravské Hoře a v Mikulově se objevily bateriové věže, na řadě míst vzniklo i vysunuté opevněné předbraní ( Vranov, Helfštejn ), ojediněle v podobě barbakánu ( Lichnice, Kostelec nad Černými lesy, Pernštejn ), které oddalovalo útočníky a jejich děla od jádra hradu.
Rychlý rozvoj dělostřelectva, především stále rostoucí vzdálenost účinného dostřelu, znamenající pro obránce smrtelné nebezpečí, se stala podnětem k budování předsunutých opevnění, zajišťujících nebezpečné výšiny v okolí hradu.
Téměř veškerá pozornost stavebníků se v pohusitském období soustředila na zdokonalování opevnění, zatímco obytná funkce zůstávala stranou zájmu. Nové hrady se budovaly pouze výjimečně a to s nevalnou úrovní, většinou v tradičním konzervativním stylu s minimem progresivních obranných prvků ( Nový hrad u jimlína, Litice nad Ohří ). Větší důraz na pohodlí se uplatnil jen u hradů stojících ve městech.
K vrcholům promyšlené dělostřelecké obrany patřily stavby dvorského architekta Benedikta Rieda ( Rejta ), který v Čechách působil v pokročilejším období vlády Vladislava II. Jagellonského, kdy se ukončením vleklých válečných konfliktů konečně otevřel prostor pro tvořivější práci. Jeho dílem je severní opevnění Pražského hradu se třemi bateriovými věžemi Daliborkou, Bílou a Prašnou a přestavba Královského paláce se známým Vladislavským sálem. Projektoval i mohutně opevněné hrady Švihov a Rabí, budované téměř na "zelené louce", s mohutnými pravidelně rozmístěnými baštami a hrázděnými střeleckými ochozy, nové opevnění Rýzmberka a přestavbu paláce na Blatné. Uplatnil některé novátorské prvky - u Rabí například náš první torion - mimořádně nohutnou patrovou dělostřeleckou baštu se zaobleným čelem. Prací neznámého mistra je velmi pokrokové opevnění Křivoklátu, rovněž založené ma aktivní dělostřelecké obraně, jehož součástí je náš nejstarší známý bollwerk - velká zemní bašta polygonálního tvaru. Na Moravě se po skončení válek s Matyášem Korvínem věnovalo přece jen více pozornosti přestavbám a rozšiřování obytných objektů u hradů, které dramatické období přežily ( Pernštejn, Buchlov, Hukvaldy, Strážnice, Štenberk, Cimburk u Trnávky aj. ), někde se budovala nová předhradní, která měla kromě funkce hospodářské i funkci obrannou ( Sovinec, Kunštát, Lukov, Zubštejn, Bludov ).
Závěrečnou tečkou za vývojem českých a moravských hradů, která jejich vývoj přivedla až na práh renesance, jsou stavby pánů z Pernštejna z počátku 16. století - Kunětická hora, Chlumec nad Cidlinou, Potštejn, Pardubice a Tovačov. Kromě vnějších hradebních okruhů s podkovovitými baštami, někde také se sypanými rondely, pro ně byla charakteristická i novinka - předsunutý ovevněný koridor, kterým procházela přístupová cesta. Tyto fortifikace udávaly tón ve střední Evropě a prakticky uzavřely dlouhodobý vývoj střadověkého hradu v Čechách.
Přesto se nade vší pochybnost ukázalo, že střadověké hrady nejsou přes věškerou snahu schopny držet krok s vývojem vojenství a že budování špičkového opevnění je nad finanční možnosti jednotlivých majitelů.

Kam dál