Září 2013

Stavby doby Husitské

10. září 2013 v 15:26 Dějny hradů a tvrzí
Vývoj vrcholně gotické hradní architektury v českých zemích v době vlády Karla IV. a Václava IV. směroval rychlým tempem od strohých středověkých hradů k okázale vyzdobeným a pohodlným rezidenčním objektům - zámkům. Tento trend však násilně přerušily husitské války, které tak nástup nového typu panských sídel oddálily o desítky let. Dosavasní hrady musely projít doslova zatěžkávací zkouškou, v níž zdaleka ne všechny obstály, protože systém jejich obrany byl zastaralý, neodpovídající vývoji tehdejšího vojenství. Šlechtičtí majitelé proto museli obrátit pozornost od honosného bydlení zcela jiným směrem.
Husitské války, vyvolané stále se prohlubující krizí společnosti i katolického náboženství a rostoucími rozpory mezi jednotlivými vrstvami obyvatel, silně poznamenaly život v Čechách v letech 1419 - 36. Kýžený mír pro zbídačelo zemi, pustošenou vojsky obou znepřátelených stran, přišel až po porážce radikálního husitského křídla v bitvě u Lipan, i když některé kališnické bašty setrvávaly v odporu proti sjednanému klidu a pořádku ještě několik dalších let. Poněkud jiná byla situace na Moravě, kterou hned na počátku válek ovládl král Zikmund, později pak jeho zeť, rakouský vévoda Albrecht, kteří tvrdě a nesmlouvaně, často s velkou krutostí zasahovali proti moravským přívržencům husitství. Po roce 1426 tu sice kališníci své postavení významně posílili, ale celou zemi - na rozdíl od Čech - zdaleka neopanovali. Proto nebyl výsledek bitvy u Lipan pro moravské husity tak významnou dějinnou událostí. Mnozí z nich již před tím hledali cestu, jak se smířit se Zikmundem a uznat ho ( alespoň formálně ) za českého krále, ovšem jen s tou podmínkou, že uzná platnost husitských kompaktát a ponechá kališnické šlechtě nově získané majetky.
V posledních letech se stále silněji projevuje snaha charakterizovat éru husitství především jako dobu ničení, boření a všeobecného úpadku, odpovídající termínu "obrazoborectví". Je to názor neobjektivní a tendeční, protože není pravdivý ( stejně jako byl neobjektivní a tendenční pohled na husitství také ve 2. polovině 20. století, kdy byli husité v duchu vládnoucí ideologie považování téměř za prvotní komunisty ). Ostatně - i zmíněné obrazoborectví mělo své logické příčiny, dané společenským vývojem a historickými souvislostmi. Skutečností zůstává, že neklidné poměry a atmosféra strachu z řádění vojsk - jako ostatně v žádné válce - tvořivé činnosti nepřály.
I tak se v době husitských nepokojů nejen ničilo a bořilo, ale také budovalo. Protože šlo o léta válečná, dostala se u nově zakládaných nebo narychlo přestavovaných hradů a měst na první místo otázka bezpečnosti, zatímco pohodlí a okázalost hrály podružnou roli. Díky těmto tendencím se progresivně zdokonalovaly především opevňovací prvky, které musely reagovat na rychlý rozvoj palných zbraní, hlavně děl. Některé z těchto prvků významně ovlivnily budoucnost fortifikační architektury na mnoho let dopředu a v některých ohledech předznamenaly i budoucí podobu mohutných pevností z doby baroka.
Prvořadou pozornost věnovali husité svému "srdci i mozku" - městu Tábor, do jehož mohutných hradeb, dokončených počátkem 30. let 15. století, byl zapojen i nově přestavěný hrad Kotnov. I když se jedná o opevnění městské, ovlivnily některé jeho nové fortifikační články také vývoj hradní architektury. Zatímco hlavní hradba s cimbuřím a půlválcovými baštami byla v podstatě poplatná tradičnímu stylu, výrazné změny se objevily u nižší parkánové hradby s krytým střeleckým ochozem. Doplnily ji polygonální dělostřelecké bašty, umožňujíjí instalaci těžkých děl, pravidelně rozmístěné na vzdálenost účinného dostřelu, spolu s menšími baštami půlválcovými a trojúhelnými. Všechny tyto prvky umožňovaly aktivní boční a křížovou palbu z těžkých i ručních zbraní ( flankování ). Zejména polygonální dělostřelecké bašty se stály vzorem pro opevňování hradů i měst nejen u nás, ale i v okolních zemích, a staly se předchůdcem novějších basttionů. Nové bylo také pojetí hlavní městské brány zvané Pražská na východní straně. Tvořily ji vlastně tři brány za sebou, spojené úzkým koridorem, z nichž první dvě vystupovaly před linii hradeb. Největší význam měla předsunutá brána první, tvořená velkým polygonálním barbakánem, která nesla hlavní tíhu obrany. Její čelní stěna byla silná 7,5 metru, a sloužila k umístění děl. Tento barbakán je první známou stavbou tohoto druhu u nás. V rámci přestavby hradu Kotnova byla jeho nárožní věž připojena k druhé významné bráně - Bechyňské - a současně upravena na bateriovou věž, nejstarší u nás.
Opevnění Tábora bylo první výraznou a systematickou reakcí na prudký rozvoj palných zbraní v českých zemích. Tento problém museli samozřejmě řešit i majitelé hradů, hrádků, tvrzí či jiných opevněných sídel. Staveb vybudovaných v té době husitskými hejtmany nebo příslušníky husitsky smýšlející šlechty bylo poměrně málo. Jak již bylo řečeno, téměř pomíjely otázku komfortního bydlení; sloužily většinou jako vojenské opěrné body, některé z nich ( Kalich, Valečov, Kunětická hora ) i jako zimoviště polních vojsk. Mnozí husitští hejtmané během válek značně zbohatli a získali řadu výnosných panství, která zabrali katolické šlechtě nebo církvi. Jako sídla správy nově nabytých území si budovali hrádky, u nichž převažovala rezidenční funkce. Jednalo se však vesměs o objekty malých rozměrů a skromného vybavení, ne nepodobné venkovským tvrzím nižší šlechty, z níž husitští hejtmané většinou pocházeli. Typickým příkladem takového malého hradu je Oltářík u Třebenic nebo Sion u Kutné Hory.
Spontánní reakcí na dělostřelbu, kterou obléhatelé působili značnou škodu obleženým, bylo zakládání nových hradů na vysokých osamělých kopcích - jednoduše proto, že tam tehdejší děla nedostřelila ( například Nevděk ). Takové extrémní polohy byly sice relativně bezpečné, ale z hlediska zajištění běžných životních potřeb ( zejména vody ) a budování přístupových cest značně problematické. Proto měla taková sídla často jen jepičí život a poté, co období válek skončilo, zůstala opuštěna a zanikla.
U hradů budovaných husitskými stavebníky se progresivní fortifikační prvky i přes kvalitní vzory příliš neuplatnily, jejich opevnění bylo vesměs konzervativního typu, vycházejícího ze staveb předchozích desetiletí. Neplatilo to však vždy a všude - například předsunuté zemní bašty na Kalichu a na Sioně patřily mezi velmi pokrokové prvky, pro další vývoj významné; šlo však pouze o jednotlivosti, které ještě netvořily ucelený systém.
Snaha o aktivní obranu s využitím dělostřelectva nebyla patrná jen na straně husitů, ale i v táboře jejich nepřátel. Šlo především o nově budované linie parkánových hradeb s dělostřeleckými baštami, jaké ve 30. letech vznikly např. na tehdy rožmberských hradech Zvíkově, Choustníku a Dívčím Kameni. Na Choustníku tehdy vyrostla i samostatná předsunutá bašta, jedna z nejstarších u nás. Himlštejn, vybudovaný Vilémem z Illburka před rokem 1434 na vysokém, obtížně přístupném kopci nedaleko Stráže nad Ohří, je zase ukázkou hradu vybudovaného v extrémní poloze mimo možný dosah dělostřelby.

Žatec

1. září 2013 v 16:38 Doporučené výlety
Založení chrámu Nanebevzetí Panny Marie spadá do románského období. Ve zdivu je do značné výšky dochováno dvouvěžové románské průčelí a z původní stavby pochází patrně i reliéf s poprsím sv. Petra, zazděný po pravé straně hlavního portálu. Na gotické dostavbě se podílela pražská huť Petra Parléře. V letech 1724 - 1728 byla přistavěna osmiboká kaple sv. Jana Nepomuckého a roku 1740 bylo barokizováno průčelí. Autorem většiny soch na jižní straně kostela je J. K. Vetter.