Listopad 2013

Pozdní gotika

16. listopadu 2013 v 15:04 Dějny hradů a tvrzí
Porážkou radikálních táboritů a sirotků v bitvě u Lipan a následným smířením umírněné kališnické šlechty a měst s králem Zikmundem husitské války oficiálně skončily, kýžený klid však nenastal. I nadále pokračovala nejednota mezi stranou katolíků a podobojí, která se po Zikmundově smrti projevila i pozdílnými názory na to, kdo by měl usednout na uprázdněný český trůn. Když sněm po nečekané smrti mladého panovníka Ladislava Pohrobka zvolil v roce 1458 za českého krále představitele domácí šlechty, umírněného kališníka Jiřího z Poděbrad, zvedli proti němu nejmocnější katoličtí páni, sjednocení v jednotě zelenohorské, domácí válku. Hrady odbojníků pak byly královským vojskem postupně obleženy, většinou i dobyty a pobořeny. Proti Poděbradovi vystoupil také jeho bývalý zeť, ctižádostivý uherský král Matiáš Korvín, který se - v touze po moci a slávě - postavil do čela křížové výpravy, vyhlášené v roce 1466 papežem. Nastalá válka neskončila Jiřího smrti ( 1471 ), ale pokračovala i za jeho nástupce Vladislava Jagellonského až do uzavření míru roku 1478. Matyáš tehdy ovládl většinu Moravy a v bojích s přívrženci krále Jiřího jeho vojska dobyla a zničila značné množství moravských hradů.
Husitské války odkryly v plné nahotě nedostatky hradů v Čechách a na Moravě, především vzhledem k palným zbraním. Proto i po jejich skončení byla hlavním úkolem snaha o zvyšování bezpečnosti, úsilí držet krok s rozvojem dobývací techniky. Budoucnost však ukázala, že šlo o marný boj, v němž útočné prostředky byly vždy o krok před defenzivou.
Obrana proti katastrofálním účinkům dělostřelby se ubírala dvěma směry. První - pasivní - se zaměřila na výstavbu stále mohutnějších a odolnějších opevnění a na budování různých překážek, jejichž hmota by jako štít chránila před střelbou z děl obytné jádro hradu. Šlo především o štítové zdi a sypané zemní valy, případně věže. Štítové zdi se výjimečně objevovaly již ve 13. a 14. století, širšího uplatnění však nabyly až 15. stolení. Stejnou funkci plnily také mohutné zemní valy ( Pravda ), někde z vnější strany obezděné a doplněné o bašty ( Klenová ), stejně jako věžovité fortifikační stavby těsně před šíjovým příkopem ( Velhartice, Drahotuše, Děvičky ). Jinou cestu znamenala aktivní obrana, která se nesnažila proti střelbě z děl jen bránit, ale využívala těžkých palných zbraní, zabudovaných do hradního opevnění, k odvetnému úderu proti útočníkům. K tomuto účelu se budovalo druhé - vnější - opevnění, které doplňovaly pravidelně rozmístěné dělové bašty ( většinou poloválcové či podkovovité ), umožňující střelbu boční podél hradby i křížovou do prostoru předpolí. Nejkvalitnější opevnění tohoto typu dostaly v 70. a 80. letech 15. stoletíHelfenburk u Bavorova, Svojanov, Oheb, Nový hrad u Kopřivné, Cornštejn, Boskovice, Cimburk u Koryčan, Helfštejn a také Krupka, kde se prvky aktivní dělostřelecké obrany kombinovaly se štítovou zdí. Na Hartenštejnu, Doubravské Hoře a v Mikulově se objevily bateriové věže, na řadě míst vzniklo i vysunuté opevněné předbraní ( Vranov, Helfštejn ), ojediněle v podobě barbakánu ( Lichnice, Kostelec nad Černými lesy, Pernštejn ), které oddalovalo útočníky a jejich děla od jádra hradu.
Rychlý rozvoj dělostřelectva, především stále rostoucí vzdálenost účinného dostřelu, znamenající pro obránce smrtelné nebezpečí, se stala podnětem k budování předsunutých opevnění, zajišťujících nebezpečné výšiny v okolí hradu.
Téměř veškerá pozornost stavebníků se v pohusitském období soustředila na zdokonalování opevnění, zatímco obytná funkce zůstávala stranou zájmu. Nové hrady se budovaly pouze výjimečně a to s nevalnou úrovní, většinou v tradičním konzervativním stylu s minimem progresivních obranných prvků ( Nový hrad u jimlína, Litice nad Ohří ). Větší důraz na pohodlí se uplatnil jen u hradů stojících ve městech.
K vrcholům promyšlené dělostřelecké obrany patřily stavby dvorského architekta Benedikta Rieda ( Rejta ), který v Čechách působil v pokročilejším období vlády Vladislava II. Jagellonského, kdy se ukončením vleklých válečných konfliktů konečně otevřel prostor pro tvořivější práci. Jeho dílem je severní opevnění Pražského hradu se třemi bateriovými věžemi Daliborkou, Bílou a Prašnou a přestavba Královského paláce se známým Vladislavským sálem. Projektoval i mohutně opevněné hrady Švihov a Rabí, budované téměř na "zelené louce", s mohutnými pravidelně rozmístěnými baštami a hrázděnými střeleckými ochozy, nové opevnění Rýzmberka a přestavbu paláce na Blatné. Uplatnil některé novátorské prvky - u Rabí například náš první torion - mimořádně nohutnou patrovou dělostřeleckou baštu se zaobleným čelem. Prací neznámého mistra je velmi pokrokové opevnění Křivoklátu, rovněž založené ma aktivní dělostřelecké obraně, jehož součástí je náš nejstarší známý bollwerk - velká zemní bašta polygonálního tvaru. Na Moravě se po skončení válek s Matyášem Korvínem věnovalo přece jen více pozornosti přestavbám a rozšiřování obytných objektů u hradů, které dramatické období přežily ( Pernštejn, Buchlov, Hukvaldy, Strážnice, Štenberk, Cimburk u Trnávky aj. ), někde se budovala nová předhradní, která měla kromě funkce hospodářské i funkci obrannou ( Sovinec, Kunštát, Lukov, Zubštejn, Bludov ).
Závěrečnou tečkou za vývojem českých a moravských hradů, která jejich vývoj přivedla až na práh renesance, jsou stavby pánů z Pernštejna z počátku 16. století - Kunětická hora, Chlumec nad Cidlinou, Potštejn, Pardubice a Tovačov. Kromě vnějších hradebních okruhů s podkovovitými baštami, někde také se sypanými rondely, pro ně byla charakteristická i novinka - předsunutý ovevněný koridor, kterým procházela přístupová cesta. Tyto fortifikace udávaly tón ve střední Evropě a prakticky uzavřely dlouhodobý vývoj střadověkého hradu v Čechách.
Přesto se nade vší pochybnost ukázalo, že střadověké hrady nejsou přes věškerou snahu schopny držet krok s vývojem vojenství a že budování špičkového opevnění je nad finanční možnosti jednotlivých majitelů.