Květen 2014

Renesance

31. května 2014 v 16:42 Dějny hradů a tvrzí
Zhruba v polovině 16. století definitivně končí éra středověkých hradů v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, jejíž hlavní fáze trvala více než 300 let. V pozici panského sídla je postupně střídá nový stavební typ - zámek.
Hlavním důvodem k této výměně byla skutečnost, že hrad - i přes veškeré snahy majitelů, vtělené do mnoha finančně nákladných přestaveb - ztratil vojenský význam, protože jeho opevnění, byť sebedokonalejší, nedokázalo držet krok s rozvojem válečné techniky a odolávat především dostřelu a účinnosti těžkých palných zbraní. Důvodů, které vedly k zániku hradů, bylo ale víc. Patřila k nim poloha, zcela podřízená vojenské funkci, tedy vrcholy kopců, ostrohy, skály a další exponovaná stanoviště, obtížně dostupná, s komplikovanými možnostmi zásobování. Stísněné obytné prostory, z bezpečnostních důvodů osvětlené pouze malými okny, obtížně vytopitelné, a tedy temné a chladné, nenabízely pro každodení život příliš vhodné podmínky. Malá plocha staveniště navíc většinou neumožňovala další rozšiřování objektů směrem k většímu pohodlí a okázalosti, ale ani potřebnému hospodářskému zázemí. K zeslabení pevnostního významu hradů přispělo i hnutí za zemský mír ( Landfríd ), které se u nás ( s nevelkým úspěchem ) objevovalo již v době vlády Václava IV. i během husitských válek. Jeho smyslem bylo řešit spory - většinou územní - mezi pány nikoli vojenskou silou, ústící do loupeživého rytířství, ale pokojnou cestou bez násilností. Tzv. věčný mír, platný pro všechny stavy Svaté říše římské, se podařilo nastolit teprve roku 1495 císaři Maxmiliánovi I. Zapovídal jakékoli nepřátelství uvnitř říše a to pod hrozbou vysokých pokut. Na jeho dodržování dbal říšský komorní soud spolu s podřízenými krajskými hejtmany. V českých zemích se landfrídy sdružovaly na úrovni krajů a v jejich čele stáli rovněž hejtmani. Hrady postupně přestaly sloužit i jako základna malých ozbrojených šlechtických družin. Jejich úlohu přebrala mnohem početnější vojska najatých žoldnéřů, které prostorově stísněné hrady již nedokázaly pojmout.
Tuto funkci časem přebrala prosperující města, jejichž rostoucí vliv oslabil pozici hradů, později také ryze vojenské pevnosti. Městská opevnění, disponující dostatečným místem pro budování moderních valových prvků, lépe odolávajících dělostřelbě, se ukázala být účinnější a přizpůsobivější než opevnění hradní. Za třicetileté války plnila právě města funkci strategickynekvýznamnějších vojenských bodů.
Mnoho hradů tak bylo postupně opuštěno, protože majitelé neměli na jejich nákladnou údržbu dostatek financí. Platilo to především o drobných opevněných sídlech, stojícíhc na pomezí hradů a tvrzí - hrádcích, jejichž majitelé, většinou z řad nižší šlechty, je ponechávali jejich osudu a odcházeli do služeb vyšší šlechty, ke službě u vojska nebo do úřadů. Jiné hrady ztratily rezidenční funkci, protože jejich vlastníci dali z výše uvedených důvodů přednost pohodlnějšímu bydlení na zámcích. To se týkalo hlavně bohatších pánů, kterým rozlehlá panství s prosperujícím hospodářstvím zajišťovala dostatek finančních prostředků. Ani nově budované renesanční zámky nepostrádaly četné pevnostní prvky, které se ve vnějším vzhledu projevovaly mimo jiné nárožními věžemi, věžicemi či rondely, vyzděnými okružními příkopy apod. S opevněním hradů se ale srovnávat nedaly. Mohly sice úspěšně odolat náporu vzbouřených špatně vyzbrojených poddaných nebo menšímu oddílu loupeživé soldatesky, ale pravidelné armádě se bránit nemohly. pro vážný boj nebyly stavěny a proti střelbě z děl neměly šanci.
Přerod hradu v zámek byl poměrně dlouhý a pozvolný proces, který započal již v pozdním středověku, u nás vlastně již ve 2. polovině 14. století. Předzvěstí budoucích zámků byly některé královské, ale i šlechtické stavby v době vlády Karla IV. a Václava IV., u nichž byl patrný důraz na pohodlné a reprezitativní bydlení na úkor funkce pevnostní. Tyto tendence výrazně přerušily husitské a další války v 15. století, které v českých zemích nástup zámků oproti některým našim sousedům ( Rakousko, Uhry ) značně opozdily. Zámky se výrazně přihlásily o slovo znovu až s nástupem renesance na konci 15. a v 16. století.
Zdaleka ne všechny hrady a tvrze však zústaly opuštěny a změnily se na zříceniny. Objekty, které byly dopravně dobře dostupné a u nichž terénní situace umožnila jejich rozšíření, stejně jako ty, které zůstaly středisky panství, byly často přestavěny, což bylo podstatně levnější než budování nových sídel na "zelené louce". Výhodnější postavení měly přitom hrady stojící ve městech a dalších hospodářských centrech. Jako vhodné se jevily pravidelné dispozice, které odpovídaly požadavkům renesančních architektů. Roli hrála často i tradice, která objekt spojovala s historií šlechtického rodu.
Základem pro mnohé zámky se staly tvrze umístěné na snadněji dostupných místech ve vsích a městečkách a doplněné o nezbytné hospodářské zázení. Ani poloha hradů na kopcích nemusela být vždy na škodu - vždyť dominatní postavení panského sídla, zdaleka viditelného a naopak umožňujícího daleký výhled, mohlo mít své výhody.
V některých případech byl hrad z větší části zbořen a nahrazen novým zámkem, případně byl přestavěn tak, že na první pohled už nic jeho středověké jádro nepřipomíná. Jinde stávaly po jistou dobu starší hrad i nový zámek vedle sebe anebo zámek vznikl na místě předhradí. Řada hradů sice přežila a byla i nadále udržovaná, ale jako rezidenční sídlo již nesloužila; přeměnila se na hospodářské objekty, v lepším případě na objekty provozní a správní.
Existovaly však hrady, které nebyly ani opuštěny, ani přestavěny na zámek, ale ještě koncem 16. a po celé 17. století byly dále opevňovány a doplňovány o moderní pevnostní prvky, například bastiony, dělové bašty, bateriové věže, barbakány aj. Platilo to především o Moravě, která byla mnohem víc než Čechy ohrožena opakujícími se tureckými nájezdy ( Sovinec, Mírov, Helfštejn, Hukvaldy, Brumov, Plumlov ).
V Čechách znamenala naprostý konec vojenské hodnoty i těch nejdokonaleji opevněných hradů třicetiletá válka, která definitivně poslala středověký hrad jako funkční objekt do propadliště dějin.

Dominatní vlci ve smečce

4. května 2014 v 20:41 Divy přírody
Ve vlčí smečce mají mláďata výhradně jen samec a samice označovaní jako "alfa". Zbytek smečky ( již výjimečně může tvořit i 30 až 40, ale častěji jen šest či sedum vlků ) podporuje dominatní pár, pomáhá rodičům vychovávat a chránit vlčata.
Smečka společně putuje a loví - velikost jejího teritoria závisí na dostupnosti potravy; má-li například desetičlenná vlčí smečka na Alijašce sehnat dostatek potravy, potřebuje k tomu území o rozloze zhruba 12 000 km2.
Každý vlk si je vědom svého postavení ve smečce a všichni se bez výjimky podřizují dominatnímu páru. Hierarchii ve smečce výborně udržují "gesta" - například poloha uší a ocasu. Starší vlci však vždy bojují o co nejvyšší postavení na žebříčku, a někdy se dokonce alfa páru vzepřou.